Všiml jsem si, jak mi voda ze sprchy prší do dlaně.
Naplnilo to mou mysl myšlenkami. Ty byly organizované, seřazené do různých sekcí a přicházely v určitém pořadí. V pořadí, které z dálky připomínalo rozpad, tříštění skla.
Moje oči opět začaly přijímat signál z okolního prostředí. Sledovaly padající vodu, ale tentokrát to působilo jinak. Skoro jakoby to mozek nedokázal zpracovat. A jakoby v tranzu pouze visel někde ve vzduchu. Prázdný. Ale klidný.
V tom na mě dolehl ten pocit rozpadu. Ten pocit, že už vám skutečně nic nezbylo. Sedl jsem si na zem s pokrčenýma nohama čelem ke zdi. Hlavu jsem si položil na kolena a ruce jsem obemknul kolem nohou. Kapky pomyslného deště mi padaly přímo na hlavu. Ponořil jsem se zpět do svého světa snů.
Slyšel jsem řev. Jako kdyby na mě křičeli všichni lidé světa. Jako kdybych stál uprostřed náměstí a oni všichni na mě křičeli. Všichni po mě jen tak křičeli. Cítil jsem se jako kdyby z mého těla odcházely emoce. Jako kdyby už na ničem nezáleželo. Jako kdyby už nikdy nemělo na ničem záležet. Ani nezáleželo. Nezáleželo na tom. Prostě to tak bylo.
Lehl jsem si na zem. Zastavil jsem vodu.
Najednou se po celé místnosti rozprostřelo hluboké vzduchem nesené ticho. Klid. Prázdnota. Uvolnění.
Působilo to skoro tak, jako sledovat stékání potůčků krve po ruce dolů až ke konečkům prstů. Tak vyrovnaně. Tak klidně.
Na mé tváři se zformoval široký úsměv.
Leave a Reply