já vím, že teď jsem to dala už snad všude, ale tohle je masterpiece, který jsem napsala asi v jednu ráno v den odevzdání do soutěže :)) od té doby to nebylo upraveno, ale není to nejhorší (tipuju tak 2019/2020)
Byla jsem malá holka. Jen malá holka, která nikdy neposlouchala.
Byl normální den. Středa. S maminkou jsme byly samy doma, brácha s tátou jeli pryč. Měly jsme se o sebe postarat. Vždy ses o mě starala. Odešla jsem ven. Byla jsem s Petrem. Vždycky ti přišel divný. Byl štíhlý a měl kaštanové vlasy, které mu seděly ke studánkovým očím. Vždy nosil mikinu a šedé tepláky v různých odstínech. Byli jsme na hřišti, došla jsem domů s rukou od krve. Shodil mě. Shodil mě z houpačky a já spadla na zem, kde se povalovalo sklo. Bolelo to. Zase ses o mě postarala.
Nepřestalo to bolet, a my jsme jely do nemocnice. Řekli nám, že si mě tam nechají. Byla jsem tam týden a ty ses bála. Tak moc ses bála. Byla jsem v pořádku. To jsme si ale jen myslely. Chodíval se na mě dívat, jak mi je. Začala jsem ho mít ráda. A on mi ubližoval.
Řekli mi, že mám zlomenou ruku. A ty ses o mě víc bála. Nemohla jsem nic dělat. Milovala jsem Petra, ale ubližoval mi. Nesnášel mě.
Už jsme dospělí a já si ho chtěla vzít. On mě taky. To jsem si pouze myslela. Plánovali jsme svatbu. Nechtěli jsme nic velkého. Bylo to za dva týdny ve středu. Sladili jsme ji do bílé. Měla jsem ráda bílou. A ty jsi to věděla. Koupila jsi mi překrásné šaty. Táta s bratrem si koupili oblek. Koupila sis šaty podobné těm mým. Slušely ti. Byly na nich malé růžičky, stejně jako na mých. Obě jsme milovaly růže. Petr mě začal mít rád. Myslím. Neměla jsem.
Jednou, když jsme šly nakupovat dekorace, tak mě někdo zatáhl do uličky. Petr. Byli tam další kluci. Začali mě bít, a ty jsi došla. Chytli ti ruce, mezitím co jsem ležela na zemi. Brečela jsi. Začali tě bít. Téměř jsem byla v bezvědomí a tekla mi krev. Tobě taky.
Místo svatby se konal pohřeb. Všichni plakali. Bylo to tu hodně bílé, ty růže se sem hodily. Je mi to tak líto mami, tak moc. Je divné tam jen tak vidět to tělo. Vypadá to, že se každou chvíli nadechne a probudí se. To bychom si přáli. Ale je to nemožné. Často jsi to se mnou měla těžké, ale zvládla jsi to. Nevím, co to se mnou bylo. Chci tak moc vrátit čas.
Mami, ty sedíš rovně a křečovitě, díváš se na dřevěnou rakev, v níž je tělo, hypnotizuješ ji pohledem. Sluší ti to. Vím, musí tě to bolet. Vás všechny.
Byl to krásný život, ale i tak. Bylo to příliš krátké. Moc krátké. Mami, je čas rozloučit se. Už je čas. Pamatuješ, co jsi mi řekla když mi umřel králíček? Ano, abych se podívala nahoru. Na oblohu. Na hvězdy. Takže vždy, až ti bude smutno, tak se podívej nahoru. Budu na tebe dávat pozor. Na vás všechny. Jen škoda, že mi nikdo neřekne teto nebo mami. „Maminka řekla, že můžeme.“ Jak hezké.
Už tu jsem moc dlouho. Musím se rozloučit. Ale já nechci. Chci tě vidět se zase smát. Usínat. Jít ven. Běhat. Chci, abyste byli všichni rádi z každé chvíle. A nesmíte být smutní, to bych byla taky.
A to vaší princezně udělat nemůžete, že ne, mami?
Leave a Reply