byla to jízda
po cestě jsem nabyla sebe, tebe i jiných.
jiné, které jsem nevyhledala já, ale oni mě.
divné..
taky že jo; dali mi toho hodně, ale taky toho tolik vzali. vynesli mě na povrch ale zařídili mi cestu zpátky jiným spojem a tam, kde jsem si myslela, že jsem naposled.
čas plynul nesmyslně. vždyť jsem tě potkala včera, před sty dny. tolik dnů, minut a chvil jsem tě znala a stále mi to nestačí.
přestože čas s tebou byl pro mě bohatý, nikdy nekončil a neměl to v plánu, nedokážu si vybavit, kdy jsem všem tvým akcím rozuměla nebo kdy se ty sliby splnily.
loučení nebylo snadné, ale ne tak obtížné jako vzdalování a, z nějaké strany, postupné zapomínání. ostatní lidé o tom nemluví, jelikož to tak necítí, ale já cítila všechno.
všechno to, co sis myslel, že nedokážu.
ta obtížnost by se dala krájet.
co víc než jen opětovné vracení se za minulostí ale zároveň i budoucností?
kdybys po sobě nechal aspoň něco, na co se dá vzpomínat bez obav a výčitků z MÉ strany.
všechno je to naruby.
tak nosím trička, jak jsi mě naučil. jako odraz tebe.
narozdíl od tebe, nezapomenu.
Leave a Reply