Creativní Psaní

Nejsem ničím, hraje mu v hlavě, když vidí svůj odraz.

Prázdnota, definice neexistence, vyrývá se do jeho hlavy, když na něj kdokoliv promluví.

Anomálie, ševelí mu v hlavě pobaveně hlas, když její zrak dopadne na vlastní ruce.

Je nicotou, samota sama. Jeho stín je hmotnější než jeho vlastní tělo.

A přesto každý pohled představuje jehlu plnou jedu, která se zarývá do jejího těla.

Není ničím. Nemá cenu. Nic neznamená.

Avšak vše kolem sebe jasně vnímá – hluk lidí, ruchy měst, šustění listoví, tvrdé prkna podlahy pod sebou, svit měsíčního světla, štiplavá stébla trávy.

Cítí upřené pohledy lidí, tíhy jeho rozhodnutí.

Nepopsatelný tlak, který se táhne tím proklatým domem.

Neexistuje. Není skutečný, a nikdy nebyl.

Není.

Jsi dobrý člověk.

Není. Byl zlý, závistivý, rozhořčily ho malichernosti.

Nezáleželo na něm.

Nikdo ho nepotřeboval. Nebyl podstatný.

Jděte všichni do prdele, řval do temné, bezměsíčné noci.

Existovalo vůbec světlo?

Neviděl. Nenáviděl. Nebyl.

Existovala cesta ven?

Nevěřil. Nikdo mu nepomůže. Není jak.

Otevři oči. Jsi slepý.

Natáhl ruku.

Nestalo se však nic. Co si myslel?

Není hmotný. Nemá tělo. A nikdy to tak nebylo myšleno.

A hlavně, nikdy to tak nebude.