Vesmírný koráb Marie ztroskotal na planetě Hin-džy několik stovek kilometrů od civilizovaného centra a největšího města Mištinky. Celá krajina se rozprostírala pod šedým mračnem. Kam oko dohlédlo byly pouze skály a kopce pokryty travnatým zeleným jednolitým kobercem. Marii to připomínalo ponurou krajinu Anglie, či dokonce Irska.Extrémně ji bolela hlava, docházely jí zásoby vody a cítila se, jakoby se měla každou chvíli sesunout a zemřít. Šla již půl dne, bez vody či pojetí o čase, když jí začalo připadat, že ji z úpatí kopců tvořících strany údolí, kterým procházela, někdo sledoval. Kdykoliv se na místa pohybu podívala, nic nespatřila, ale když dlouze koukala před sebe, pouze v koutcích svých očí zahlédla mihotající se postavy s nazelenalou kůží v hnědých hábitech.
Konečně v dáli před sebou spatřila malou vesnici. Nevěděla, zda-li má cítit úlevu, či spíše strach. S domorodci planety Hin-džy se lidé pokoušeli mluvit již mnohokrát, vždy bez úspěchu. Zaslechla také autentický zvuk místních fléten vyrobených z dutých kostí již vymřelých obrovských tvorů neznámých původů. Klž–tenži – místní domorodci se konečně objevili na úpatích okolních kopců hrající podivné písně, jimž lidská rasa nerozumí. Holá krajina akorát nesla tyto zvuky, které se pro ucho člověka zdály až magicky spirituální. Čím více se přibližovala, tím více Klž-tenžů ji obkličovalo, až se zdálo, že již není cesty zpět. Chtěla pouze trochu vody, aby se svými znaleckými schopnostmi mohla pěšky dopravit do města Mištinky. Došla až doprostřed nízkých domků připomínajících první lidská obydlí v době neolitu. Malé postavy vykukovaly zpoza zdí a pozorně si Marii prohlížely, neodvážily se však přiblížit.
Tma. Marie se probudila s obrovskou bolestí hlavy. Necítila nic jiného než zimu a bolest. Chtěla si rukama setřít bahno z obličeje, avšak zjistila, že nemůže. Byla přivázaná na jakémsi kůlu na vrcholku kopce nad vesnicí. Ten, jenž se zdál být náčelníkem Klž-tenžů stál pod kopcem s obrovskou flétnou vydávající zvuk odrážející se od okolních skal. Tato hluboká tónina probouzela v Marii něco, co ani nelze popsat. Neuvěřitelným strachem ji oblil studený pot. Vzpomínala na to, jak se do této situace vůbec dostala, jak prolétala mraky a když letěla kolem jednoho obzvláště tmavého, něco, nejspíše blesk, nebo možná nějaké zvíře, porouchalo její loď. Před náčelníkem se začalo scházet celé obyvatelstvo. Pokleklo a začalo taktéž dunivě hrát na své menší flétny. Spirituální atmosféra naháněla husí kůži. Tu najednou za onoho setmění uslyšela přemítající Marie hrom, a pak další. Ačkoliv Klž-tenži stále hráli, byla z nich cítit jakási nervozita. Menší z nich se třásli, větší jen hleděli do země.
Marie si začala vzpomínat na přednášku o Hin-džycké mytologiích. O tajemných bozích Bon-že spících v nekonečných mracích, jež za žádnou cenu nesmí být probuzeni. Taktéž si matně vybavovala studie po spirituálních písních, které měly lokálním domorodcům umožnit částečnou komunikaci s bohy. Hřmění nyní bylo téměř ohlušující. Najednou se, Marie nevěděla proč, všichni rozutekli směrem k vesnici. Z mraků nad hlavou se vynořila obrovská ruka. Musela měřit několik stovek metrů. Marie sebou házela, snažila se vyprostit z jejího osudu, ale bylo již příliš pozdě. Před dalším hromem se rozzářila celá obloha, sice jen na pár vteřin, avšak Marie stihla spatřit siluetu obrovské kreatury, kterou by ani ten nejkreativnější člověk nedokázal ve svých nejhorších nočních můrách vymyslet. Ruka se přiblížila a popadla ji. Nikdy už Marii nikdo neviděl.
Doslov
Tato povídka vznikla v rámci úkolu do zvuku. Měli jsme si poslechnout určitou hudbu a následně napsat příběh na motivy hudby. Buďte tedy schovívaví 😀
Leave a Reply