Creativní Psaní

(první příspěvek haha, povídka do soutěže, možná, ale jen možná je konec dost uspěchaný, protože jsem mistr v časovém rozvržení a definitivně jsem si na poslední chvíli (ehm den uzávěrky) nevzpomněl, že to chci vlastně napsat xd – enjoy)

(děkuju všem, co to actually dočtou do konce, jsem otevřenej k nějaký zpětný vazbě, poznámkám ke stylu psaní, oprava chyb nebo jejich highlight, dekuji moc :>)

Franz se zadíval na svůj odraz v kaluži. Čerstvě umyté černé vlasy mu splývaly v loknách kolem obličeje. Prohrábl si je. Jeho maminka již dlouho lamentovala, aby se dal ostříhat. Prý vypadá jak selka. Uchechtl se a rozčeřil odraz okovanou botou. V dálce již znělo všechno veselí. Závěr Svatomatějské poutě již začal. Nervózně přecházel v postranní uličce. Kde je, mumlal si už trochu naštvaně. Kdykoliv někdo prošel po vedlejší ulici, prudce se otočil, až vystrašil několik kolemjdoucích. Uběhlo možná tak deset minut, když se rozhodl vykouknout ven. Přešel k rohu, lehce se vyklonil a-

Málem vyskočil z kůže, když se před ním objevila zrzavá čupřina. Nahlas zaklel a uskočil zpátky do uličky. Zrzek se hlasitě rozesmál. Franz si vyděšeně připlácl ruku na srdce a pokoušeje se uklidnit, z úst mu vyklouzávala modlitba za modlitbou. „Maxi,“ vydechoval jeho jméno mezi nimi. Naposledy se od něho odklonil, zhluboka nabral dech a otočil se k němu vstříc. Max, vysoký ryšavý klučina s veselýma očima, stál opřený o stěnu domu a se smíchem Franze pozoroval. Ten v přísném gestu zvedl ruku. „Tohle mi dělat nemůžeš. Skoro mě opustila duše!“ spílal zrzkovi. Max mu neodpověděl, jen k němu přešel a zvědavýma očima zkoumajíc jeho rozzlobenou tvář ho políbil. Franz, stále rozhořčen Maxovým fórem, se najednou ocitl v říši daleko za horizontem. Vše a všichni kolem nich jako by zmizeli a zůstali jen oni dva. Ticho naplnilo jeho mysl, jeho duši, jeho srdce. Nikdy se necítil tak uvolněně a mírumilovně, jako když Max držel jeho tvář. Jejich ráj vyrušil skřípot kola vozu, který se prohnal kolem. To Franze okamžitě vrátilo do přítomnosti. Prudce se od něho odtrhl. Jeho oči rychle přejely ulici, pátrajíc po zvědavcích. „Nech toho, nikdo si nás všimnout nemohl,“ pronesl jemným hlasem Max. Franz ho probodl pohledem. „Říká někdo, který je vidět na sto honů a stojí k ostatním zády.“ Narážel na jeho vlasy, které byly jasným symbolem rodiny radního. Max zdědil po otci spoustu rysů, avšak vlastnosti skoro žádné. Byl dětinský, veselý a laskavý, zatímco jeho otec byl znám přísným, málokdy spravedlivým přístupem a vždy vážnou tváří. Franz ho nenáviděl. On byl totiž důvodem pádu jeho rodu. Na základě křivého obvinění odsoudil jeho Franzova otce na několik let do vězení, čímž poškodil jeho jméno. Rodina pak žila několik let v bídě, než společnost začala starou pomluvu zapomínat. Ovšem jak prudce nenáviděl radního, tak stejně prudce zbožňoval jeho syna. I přes neshody mezi jejich rody byli už od mala nerozlučná skupinka a Maxův otec Franze jakžtakž toleroval. Miloval totiž svého syna, a snažil se mu zabezpečit budoucnost, jak nejvíc mohl. To mělo za následky jejich časté odloučení. Zaneprazdňoval Maxe učením, prací a jinými politickými záležitostmi. Proto chvíle a dny, jako byl tento, znamenaly pro oba chlapce obrovskou cenu. A ze stejného důvodu na něj Max nyní zíral s bolem v očích. Franz byl naštvaný. Kdysi spolu trávili dlouhé hodiny, vydávali se spolu na projížďky předměstím a bloumali dlouho do noci po uličkách Malé strany. Když na ulici neviděl nikoho, přejel Maxovi po ruce a přiložil si ji k ústům. Něžně ho políbil v příslibu a pomalu dlaň pustil. Není to jeho chyba, opakoval si stále dokola. Mohl za to jeho otec. Chvíli tam jen stáli, začarovaně čerpávali přítomnost toho druhého. Pak se ozval z dálky výskot, což probudilo Maxe a naplnilo jeho oči skoro dětskou radostí. Popadl Franze za ruku a vytáhl ho z postranní uličky.

Museli ujít kus cesty, než konečně dorazili k pouti. Stánky stály natlačené blízko přes sebe a všude se to jen hemžilo lidmi. Byl to ráj a zároveň i peklo pro smysly: překrývaly se vůně a pachy různorodých jídel; hudba a křik stánkařů se slévaly dohromady a Franz nevěděl, kam dřív otočit hlavu; staré i mladé přadleny prodávaly nádherně barevné látky a krajky; obchodníci z daleka měli vystavené různé zvláštní serepetičky, u nichž někteří slibovali zářný účinek na zdraví. Hlava se mu ze všeho točila. Támhle stál stánek se sladkými plackami – hned ob jeden vedle prodával jakýsi sedlák sýry různých druhů; v malinkém stánku prodávala malá děvenka podivně fialové ovoce, které Franzovi dost silně připomínalo cibuli. Jakmile ji Max spatřil, s nadšením k ní Franze dotáhl. Vyšmátral z váčku několik mincí a vzal si od dívky dvě „cibule“. Než stihl jakkoliv zareagovat, připlácl mu jeden plod do úst. Polekaně se pokusil sousto vytlačit jazykem, když se mu však v puse rozlila sladká chuť, neodporoval. S hraným uražením se z Maxova sevření vytrhl a zbytek dojedl sám. Zrzkovi hrál na tváři vítězný triumf a culil se od ucha k uchu. Když Franz výborné ovoce dojedl, přitočil se k němu, aby si nechal prozradit jeho název. „Fík,“ pokoušel se překřičet Max rámus kolem nich. „Jsou z jihu, pěstují se na území blízko Cařihradu.“ Franz si olizoval prsty. Už párkrát o nich slyšel, ovšem je nikdy neokusil. Než stihli něco poznamenat, Max ho už táhl k dalšímu stánku.

Když na město padla tma, leželi vedle sebe na kopci, odkud měli výhled na část Prahy. Max vesele vyprávěl vtipný příběh o jakémsi mlynáři a Franz ho s úsměv a smíchem poslouchal. Nedokázal ho však úplně poslouchat. Byl za to na sebe naštvaný, avšak mu v hlavě vířili vzpomínky z dnešního dne. Pustil Maxovu levou ruku, posunul se k němu blíž a uvelebil svou hlavu do místečka pod jeho holým ramenem. Poté zašmátral po jeho druhé ruce a když ji nalezl, přitáhl si ji ke svému srdci. Max k němu jen přiklonil hlavu, mluvit však nepřestal. Cítil, jak jeho hrudníkem rezonují slova a třese s ním smích. Doufal, že větší blízkost mu pomůže myšlenky zastrašit. Jenže to mělo spíše pravý opak. Stále mu motalo hlavou, co se dozvěděl. Po chvilce si teprve všiml, že Max je nějakou dobu potichu. Zvedl k němu hlavu. Jejich oči se setkaly. V Maxových se zračila starost a zvědavost. „Kde se touláš? Nad čím přemýšlíš?“ zašeptal. „Nad ničím,“ odpověděl mu. Hned ho bodlo svědomí, že takto odpověděl. Nemohl však za to. Odpovídal takto všem. Jenže tady byl rozdíl – když se ho ptali lidé v jeho okolí, většinou ho zachytili při vzpomínce na zrzkovy úsměvy, slova, ústa či doteky. „A přesto vším,“ doplnil ho Max. Laskavě se usmál. „Přemýšlíš snad nad tím, co ti řekla kartářka?“ přes tvář mu přeběhl hraně dotčený výraz. „Stále jsi mi neřekl co,“ zamumlal do jeho vlasů, když se k němu sklonil. Franz stočil oči ke hvězdám, když mu Max vtiskl polibek. „Teď lžeš. Řekl jsem ti vše hned, jakmile jsem vylezl z jejího stanu,“ odpověděl trochu uraženě z nařčení. Max ho polaskal po těle. „Právě teď nepravdomluvně hovoříte vy, pane Franzi. Jakmile jste se zjevil zpátky z temnoty kartářčiny síně, uráčil jste se jen zopakovat, jaké karty byly vyloženy v onom tajemném přístřešku. Však přec jen nepadlo ani slovo o významu, který vám zázračná podvodnice pověděla.“ Se smíchem se podepřel a pošimral Franze na žebrech. Jakmile se ho na tom místě dotkl první prst, vystřelila mu ruka a odtáhl Maxovu co nejdále od jeho těla. „Zapomeň,“ procedil skrz zuby a podíval se zpátky na něho. V jeho zelených očích hrály jiskřičky veselosti. „A nemluv tak,“ zamumlal, když se Max sehnul k jeho ústům. „Jak?“ předstíral zrzek nevědomého. „Jako tvůj otec,“ odvětil mu bez obalu Franz. „Au,“ zaskuhral. Ale na nic už se nevyptával.

O několik hodin později leželi oblečení pod stromem blízko cesty. Tohle spaní bylo něco, na čem Franz vždy trval: kdyby je kdokoliv viděl, mohlo by to Maxe stát všechno. Franzovi už nic nezbývalo, jen on a jeho matka, která pomalu umírala na nevyléčitelnou nemoc. Za to zrzek měl až moc věcí, které by jejich vztahem ztratit mohl. Přestože předstíral, že mu nezáleží na ničem jiném než na něm, Franz věděl, že v hloubi jeho duše to tak není. Sjel očima z obrazu nočního města na chlapce, který ležel hlavou na jeho břiše, rukou obtočenou kolem jeho těla a očima zavřenýma. Jeho hrudník se zvedal v pokojných nádeších spánku. Sem tam zamumlal jakési to slovo, ovšem nejčastěji jeho ústa formovaly Franzovo jméno. Ten mu pročesával s největší jemností vlasy, tak, aby ho neprobudil. Sledoval jeho tvář a přemýšlel o kartářce. Max měl pravdu. Neřekl mu vše. Zmínil se, jaké mu vyložila karty, ovšem nic víc, nic míň. Nepromluvil o osudu, který mu přisoudila. Zhluboka se nadechl. Pokoušel si utříbit myšlenky. Procházel si celý den. Od rána, kdy se setkali v postranní uličce, přes prohlížení stánků, obdivovaní cizokrajných zvířat, Maxovu nadměrnou pozornost k němu, kartářku, to, jak ihned při počátku stmívání navrhl odplížit se na jejich místečko, kartářčiny karty a fakt, že za celou dobu ani jednou nepotkali jeho otce. Ani kohokoliv z rodiny. Franze to trklo do hlavy. Zamračil se. Jak to, že za celý den nepotkaly nikoho z Maxovi rodiny? Jindy se jich nedokáží zbavit a dnes zmizeli z povrchu zemského. Čelo se mu semklo. Co mi tajíš? zašeptal do ticha noci. Max neodpověděl. Spal. Franz prozíravě zvedl oči zpátky k městu. Hleděl na něj, jako by dokázal dohlédnout až do domu radního a přečíst jeho myšlenky. Jako by dokázal odhadnout, kdo momentálně ve městě spí a kdo se stále potlouká v brzkých ranních hodinách po ulicích. V hlavě si přitom přehrával stále dokola kartářčin výklad.

Nedůvěřivě se na ni zadíval. Stále slyšel Maxův chichot zpoza závěsu. Stará žena, zahalena v černém plášti roztáhla ruce. Její ošklivou tvář osvětlovalo jen světlo svíčky, které jí dodávalo tajemnou, strašidelnou auru. „Nuže dítě,“ promluvila přehnaným hlasem. „Tak ty prý chceš znát svůj osud? Dozvědět se, co karty uchystaly tvému bezvýznamnému životu, který je oproti Vyššímu stavu opominutelný?“ Začala silně. Franz si nervózně přejel rukou po paži a přikývl. Necítil se dvakrát příjemně. Babice započala rituál. Jako první ho „očistila“ od všech špatných kleteb a kouzel (to pro něho byla nejméně příjemná část, jelikož zapálila obludně smrdící tyčinku, jejíž puch během chvíle zaplnil těsný stan), poté ho zdlouhavě zpovídala z rodinné historie (při tomto kroku se neubránil protočení očí). Nakonec mu dala napít „dezinfekční“ (netušil, co to slovo znamená) vody, která chutnala jako každá jiná, a ke které nejdříve nedůvěřivě přičichl. Až pak se dala do výkladu karet. Jako první přišla karta s obrázkem hada. „Zrada, či jed. Někdo v tvém okolí ti podrazí nohy.“ Zamyšleně se na ni zadívala. „Cítím z něho vřelost.“ Její oči si našly ty jeho. „Dej si pozor, může to být kdokoliv, kdo vůči tobě zatím projevil jen vlídnost.“ Otočila další. Dva vlci, černý a bílý, ovšem k němu byl blíž ten temný jako noc. „Život a smrt. Tebe,“ zvedla kartu před sebe,“ však čeká smrt. Někdo v tvém okolí přijde o život.“ Čekala, zda nevyloudí u něho nějakou reakci. Franz ji však s opovržením pokynul, ať vykládá dál. Další karta. Kostlivec. „Hochu, nemáš moc zářnou budoucnost. Smrťák.“ Franz přimhouřil oči a prohlédl si kartu z blízka. Nedokázal na ni najít kosu ani plášť smrti. Naštval se. „Lžete. Je to jen pouho pouhý kostlivec. Nemá náčiní smrti.“ Ukázal rukama na vyložené karty. „Co to vůbec máte za karty? Nikdy jsem takové neviděl. Žádný jiný kartář takové nemá – tím pádem musí být falešné.“ Babice se na něho vztekle obořila: „Jak se opavažuješ?! Označuješ mě za podvodnici? Tyto karty jsou pravdomluvné! Předvídaly život i velkým králům, které je kvůli jejich přesnosti vyhledávali po celém světě! Máš vůbec štěstí, že se ti takové pocty dostalo!“ Její hlas hřměl jako letní bouře. Franz se jí však nezalekl. „Pak tedy není chyba v nich, ale v jejich tlumočnici.“ Byl znuděný a už chtěl být z toho ohavného puchu pryč. Kartářka na něho chvíli rozzlobeně zírala, načež se její tvář během mrknutí oka změnila zpět na klidnou. Franzovi přeběhl mráz po zádech. Co to bylo? Bez dalších slov mu vyložila další kartu. Zarazil se. Nebylo na ní nic. Byla zabarvená černou barvou. Aniž to řekla, věděl co to znamená. „Temnota. Tvoji budoucnost obestírá temnota, skrz kterou se nedá dostat.“ Lupnutím se za ním rozevřely plachty stanu a dovnitř proniklo světlo. Byl konec. Až teď si všiml, že celou dobu neslyšel hluk z venku. Zvedl se a přešel k otvoru. Chvíli u něho postál, než si přivykl na sluneční světlo. Cítil se… Podivně. Ani nevěděl, odkud to přišlo. Než se stan za ním uzavřel, uslyšel jen: „Opatruj se, dítě,“ načež babka zmizela v temnotě svého stánku.

Po výkladu ho Max protáhl všemi stánky. Ještě doteď měl plné břicho jídla a pití. Myšlenky však byl zaplněné kartami. Had – zrada. Vřelý had. Někdo z jeho okolí ho zradí. Jenže kdo? Stará matka? To sotva. Shlédl na Maxe. Že by on? Tyhle myšlenky ihned zapudil. Ze všech lidí by byl na posledním místě. Tápal. Černý vlk. Možná pes? Že by to byla předpověď na vzteklinu? Kterou chytí od černého potulného psa? Každopádně značí smrt. Kostlivec. Teda, pardon, smrtka. Bez kosy. Co mohlo to znamenat? A samozřejmě temnota. Karta, která nic neobsahuje. Nic. Pustina. Konec. Franz tak usilovně přemýšlel, až ho zmohla únava a on upadl do snové říše.

Několik dní na proroctví ani nepomyslel. Nemoc jeho matky se zhoršila a služebná musela sama odjet mimo město, na venkov za svou rodinou. O dům se staral sám. Vařil pro matku, uklízel, vyřizoval každodenní pochůzky, nakupoval jídlo na trhu a k tomu navíc posílal dopisy otcovi. Místo posledních let ve věznici ho poslali do armády. Franzovi to vše přidělávalo vrásky. Každý den ještě dlouho do noci vymýšlel psaní pro Maxe. Ten mu zpátky posílal dárky v podobě jídla, divnostrojků a různých tretek. Párkrát mu přišel i vtipný nebo hanbatý obrázek. Franz se vždycky divil, kde tyhle věci shání a Max mu nikdy neodpověděl. Takhle uplynulo několik týdnů. Franz začal být více a více unavený, Maxovi však psát nepřestal. On ale přestal pomalu odpovídat. Nejdřív vynechal jeden den. Dalšího rána mu přišel obrovský košík a omluva. Otec mě zaneprazdňuje. Prosím, smiluj se nade mnou. Franz nemohl dělat nic jiného, než se nad takovým vzkazem pousmát. Samozřejmě mu nevadilo, když se to občas stalo. Jenže mu trhalo srdce, když dárky přestaly chodit po několika týdnech úplně. Vždycky dlouho do noci čekal na dvorku domu, zda k němu poslíček nepřijde. Už už si přísahal, že se za ním vydá sám. Jedné noci, když skoro usínal na schodu do domu, opřený o smeták, zaslechl za vraty pohyb. To ho ihned probudilo. Potichu položil koště na zem a po špičkách se přemístil k vratům. Když je co nejpomaleji otevíral, tak, aby neskřípaly, byl rozřešen vzrušeným a cloumala s ním touha zahlédnout zrzavou čupřinu. Opatrně nahlédnul ven. Ulice byla liduprázdná. Pomalu vykročil ven a uprostřed silnice se rozhlédl kolem sebe. Nikde nikdo. Chvíli ještě byl napjat, očekávajíc vylekání od zrzka. Když se nic nedělo, smutně svěsil ramena. Zapomněl na něj. Naposledy přelétl ulici očima a zamířil zpátky k vratům. Najednou se před ním něco mihlo. Zamrkal očima a zahleděl se na dvorek. Když to zahlédl, přišel o dech. Před ním stál velký černý pes a zářícíma očima ho sledoval. V ošklivě velké tlamě, ze které okapávaly sliny, držel zakousnutého hada. Franz neměl čas přemýšlet nad tím, jak se ve městě vzal pes podobný vlku nebo vůbec ten had, když se od křižovatky ozval hluk a jemu se zatmělo před očima.

Znovu procitl až teprve, když slizké ruce přejely po jeho tváři. Otevřel znavené oči, jenže hned je zavřel, když před sebou zahlédl brunátný poďobaný obličej. Pach kořalky se táhl z úst, která vyslovovala jakási slova. Neslyšel je, šumělo mu šíleným způsobem v uších. Ruce ho pustily a on cítil, jak těžké kroky odcházejí. Nepodařilo se mu oči znovu otevřít.

Když se znovu probudil, bolelo ho celé tělo. Tentokrát ležel na ledové zemi a cosi ho tlačilo na noze. Posadil se a zamrkal na své okolí. Ze začátku nedokázal poznat, kde se nachází. Poté mu to došlo. Byl v žaláři. Zaskočil mu dech. Z čeho jsem vinen? Když si jeho oči přivykly tmě, došlo mu to. Byla to naprosto stejná kobka, jako když věznili před lety jeho otce. Přikryl si hlavu dlaněmi. Je odsouzen stejně jako jeho otec.  Za pohoršovaní společnosti a rouhání vůči bohu. Neměli pro to ani název. Všichni jen věděli, že je to největší hřích. To byl důvod, proč Franz nenáviděl Maxova otce. Franzův otec byl odsouzen za lásku. Dokonce to dosáhlo takové absurdity, že kvůli němu udělali novou celu. Odmítali dát jiné hříšníky do té stejné. Franzovi se v hlavě myšlenky řítili nepopsatelnou rychlostí. Pak se však zarazil. Pokud tu je on, neměl by tu být i Max? Samozřejmě musela být jeho vina nějak dokázána. Ale jak? Jeho myšlenky nedávaly smysl. Než ho napadlo něco jiného, usnul. Probudil ho strážný, když mu cpal jakousi bylinu do pusy. S obrovskou nechutí ji vyplivl, ovšem místo toho schytal jen ránu. Druhou už nevnímal. Znovu procitl teprve, když ho ozářilo sluneční světlo. Tehdy pocítil, že ho někam vlečou. Bum. Najednou ho obklopil obrovský hluk a pachy. Vše útočilo na jeho smysly, které byly ostré a tupé zároveň. Sotva si dokázal vzpomenout na své jméno. Když však kamsi přiložili jeho hlavu, byl to podivně páchnoucí tvrdo-měkký kámen, vzpomněl si na jedno. Zrzek, který se na něj díval se slzami v očích, byl všudypřítomný. V mysli mu hrálo jeho jméno. Jenže jak se vyslovuje? Jak má použít tu podivnou věc, která je na jeho hlavě? Vynaložil všechno své úsilí, aby stáhl svaly.

Když sekera dopadla na špalek, hlasivky utichly. Avšak ústa dopadající hlavy v záchvatu křeče zvládly slovo vyslovit. Všichni okolo sledovaly, jak se tvarují do zrzkova jména. Světlo z Franzových očí vyprchalo.

(ještě jednou sorry za ten konec, do půlnoci mi zbývala necelá hodina :P)