Do kopce těžkým krokem sune se,
dáma v černém halená.
Šat až po zem, šál na vlasech,
jako jeptiška padlá.
Dáma je to stará jak čas samotný.
Vrásky kreslí jí staletí do kůže.
Podpírá holí svou schránku chatrnou,
v níž však duši nosí přemocnou.
Jakmile kopec vyjde,
pro tu tvou si přijde.
Ledovými prsty bude třímat svědomí tvé,
ždímaje kapky výčitek,
z nichž zalije krk svůj vyschlý.
Na hrbatá záda stařena pak ducha tvého hodí jakožto zátěž.
Ba ona vyjde všechny hory.
Všechny kopce.
Někdy jen kopečky.
Ale vždy vyšplhá za tebou, tam nahoru.
Hlas její seschlý zasýpe slova tvá poslední,
a pak odkáže ti kus sebe,
výměnou za kus tebe.
Dříve či později…
Dříve či později…
Dříve či později…
Leave a Reply