Creativní Psaní

1 EXT. ZASTÁVKA – DEN

ZDENĚK, postarší muž oblečený v monterkách a špinavém triku, si sedá na lavičku na zastávce. Z kapsy vytáhne lístek, na který se podívá, následně jeho pohled sjede na ELEKTRONICKOU CEDULI ukazující, v kolik hodin přijede jeho autobus. Přisedne si k němu TONDA, zhruba sedmnáct let, nevýrazně oblečený, se starým fotoaparátem značky flexaret na krku. ZDENĚK si pohrává s lístkem v rukou, pak jeho pohled přejde na starý flexaret.

ZDENĚK
(nadšeně)
Promiň, to je flexaret?

TONDA
(s úsměvem)
Jo jo.

ZDENĚK
Já se jen ptám, protože kdysi když jsme ještě s klukama jezdili na čundry, to už vy asi dneska neznáte, tak jsem tam fotil právě s flexaretem.

TONDA
No, já s tím fotím ještě dneska, ale pravda je, že mi často říkají, že si mám příště radši pokecat s jejich dědou, než s nimi.

Oba se zasmějou

TONDA
(cont’d)
Já jsem si focení na film oblíbil hlavně proto, že je to nějaký hmatatelný důkaz, že skutečně fotím, co žiju a prožívám.

ZDENĚK
Tak to já jsem tehdy fotil spíš také…

ZDENĚK rukou naznačí pití z láhve.

ZDENĚK
(cont’d, se smíchem)
řekněme umělecké fotky.

Zasměje se.

ZDENĚK
(cont’d)
Takže ty rád fotíš lidi, nebo co tak rád fotíš?

TONDA
Mé focení… řekněme, že jsem takovým Van goghem své doby.

TONDA se zamyslí.

TONDA
(cont’d)
Víte, když jsem ještě chodil na základku, měli jsme ve třídě takovou holku. Byla sice trochu… no nebyla prostě úplně hubená, ale jinak to byla úplně normální holka. V osmé třídě jsem si začal všímat, že začala nosit dlouhé rukávy a dlouhé kalhoty. Jednomu by to nepřišlo zvláštní, když on to ale vůbec nebyl její styl, chápete. Pak začlo léto a ona pořád chodila v mikině a dlouhých džínech. Pak si jednou u oběda vyhrnula rukávy, aby si je nenamočila ve… vynikající zeleninové polívce. Měla ruce pokryté modřinami. Viděli to všichni, ale nemluvili o tom, prostě to ignorovali. Po pár dnech mi to nedalo a tak se jí ptám, jestli je v pohodě a ona říkala, že je to jedno. Naléhal jsem na ni, že v tom není sama a že máme spoustu úžasných učitelů, kterým se může svěřit. Ona mi jen krátce řekla, že už to udělala a dostalo se jí maximálně výsměchu. Další pondělí nepřišla. Už nikdy nepřišla.

ZDENĚK si zakrývá ústa rukou a podívá se dolů.

TONDA
(cont’d)
A to další pondělí prostě všichni dělali, jako by nikdy neexistovala.

Chvíli bylo ticho.

ZDENĚK
To mě mrzí.

TONDA však pokračuje.

TONDA
(s falešným úsměvem)
Lidé často říkají, že mé fotky jsou nechutné až morbidní a to jsem jen vyfotil přejetou kočku na silnici. Takže…

TONDA chce pokračovat, avšak vimne si, že je ZDENĚK opravdu zneklidněn jeho slovy, klepe nohou a sem tam se dívá na ELEKTRONICKOU CEDULI.

ZDENĚK
Pardon já… už mi to za chvílu pojede. Jedu dvojkou do Otrokovic. A ty jedeš kam?

TONDA
Hned tím dalším… až na konečnou.

Chvíli je trapné ticho.

TONDA
Omlouvám se, jestli jsem…

ZDENĚK
Ne, neomlouvej se. Asi je načase, aby lidi někdo… vytrh z… jak to říct… prostě na féra, aby jim došlo, že je tato “společnost” úplně v prdeli.

TONDA
Přesně. Mám zrovna v plánu jedno velké dílo, ale nejsem si jistý, zda jsou na něj lidi připraveni.

ZDENĚK
Nemusí být. Tož někdy taky svému mladému zakážu ty počítače, ne protože bych chtěl, ale aby ho to naučilo, co je správné.

TONDA se podívá nahoru a zamyslí se. Odloží si foťák vedle sebe na lavičku. Před zastávku přijede autobus – dvojka.

ZDENĚK
Tak… mi už to jede.

TONDA
(S úsměvem)
Nashle a děkuji.

ZDENĚK odchází a přitom se jenom ještě otočí na TONDU.

ZDENĚK
Ale to nemáš za co, snad se ještě někdy potkáme.

TONDA se pouze zasměje. ZDENĚK pomalu vejde do otevřených dveří autobusu a zůstane stát u dveří otočený směrem k lavičce, kde ještě před chvílí seděl. Prosklené dveře se zavřou.

TONDA se postaví, vytáhne z kapsy pistoli. Nejprve střelí dvakrát do čekající postarší paní stojící před ním. Následně vpálí jednu ránu do jednoho ze dvou malých dětí čekajících na autobus ještě s aktovkami dál napravo od TONDY. Začne se ozývat řev, lidé v pozadí panikaří a utíkají. Druhé dítě se rozběhne dopředu, avšak zakopne o postřelenou paní, TONDA jej střelí do hlavy. Následně ještě jednou vypálí po davu utíkajících lidí, sám si není jistý, zda-li někoho trefil.

Lidé v autobuse začnou panicky řvát a křičí po řidiči, aby okamžitě odjel. Těsně předtím, než tak udělá si TONDA přiloží sbraň k hlavě a zastřelí se. ZDENĚK v odjíždějícím autobusu již pouze vidí jeho bezvládné tělo padat k zemi. ZDEŇKOVI po tváři stéká slza.

---

Doslov

V prvé řadě bych rád poděkoval všem, kteří tento můj krátký výtvor dočetli až dokonce. Moc si toho vážím a nebojte se podělit se o svůj názor v komentáři. Rád bych však ještě před tím zmínil pár věci.

Scénář jsem napsal jako cvičení na dialogy, nejedná se tedy o nějaký extra promyšlený dlouhodobý projekt. Jedná se zkrátka o procvičení si nově nabitých vědomostí o dialozích.

Také bych rád ještě (možná spíše pro jistotu) dodal, že příběh vznikl jakožto pomyslné varování před podobnými útoky a má ukázat, že ne každý člověk, který je schopen takovéhoto činu musí být na první pohled nějaký “šílenec”. To však nic nemění na tom, že příběh v žádném případě nemá podobné činy ospravedlňovat, či snad vyvolat velké sympatie vůči podobným útočníkům.

Abych mohl scénář umístit na creativní psaní, musel jsem jej speciálně upravit. I když se tedy jedná o filmový literární scénář, v této podobě jeho formátování není správné a jsem si toho plně vědom. Proto pro zájemce uvádím níže odkaz na scénář v google dokumentech se správným formátováním.