Creativní Psaní

Anotace

Krátká povídka z května napsána jako úkol do enviromentální výchovy.

Dnešní noc jsem měl zajímavý sen. Moc si z něj, jako z jiných snů, nepamatuji, ale přesně vím o čem byl. Vše muselo být tak zelené, tak nádherné, ach ty listy lehce tetelící se v ledovém vánku osvěžujícího vlhkého vzduchu. Vím, že se mi o tom zdálo, cítím to, přesto si nemůžu vybavit jediný kousek toho zeleného ráje. Neměl bych se tak dlouho utápět ve snech, už je ráno, čehož musím využít. Slunce zatím kladně spočívá u horizontu, avšak v poledne to bude takový pařák, že se nikdo neodváží vyjít ze stínu. Byli jsme tu celkem tři, v tomto malém domku, který měl to štěstí, že na rozdíl od mnoha ostatních, zůstal stát. Pobýval jsem tu se svými dvěma jedinými kamarády, které jsem za život měl. To díky nim vím, že chodit na dlouhé cesty v poledne není zrovna nejlepší nápad. Od té doby, co odešli a řekněme, že se již nevrátili, nemám potřebu navazovat bližší kontakt s jinými lidmi, pokud to není nezbytně nutné a zrovna dneska to nezbytně nutné je.

Ze všech rozbitých kousků se mi totiž konečně podařilo dát dohromady starou filmovou promítačku. Už před nějakou dobou jsem s Kubou Hradeckým vyměnil nalezenou pušku za pásku osmi milimetrového filmu. Měla patřit jeho otci a měl na ni nahrát rodinný výlet v jednom z našich bývalých národních parků. Teoreticky bych pak znovu mohl vidět tu nádhernou zeleň. To jediné, co potřebuji, je automobilová baterie. Štěstí měli ti, kterým se povedlo před osmi lety rozkrást poslední kusy fotovoltaických panelů, což bohužel není můj případ. Hned poté, co došla fotovoltaika, začali lidé samozřejmě rozkrádat automobilové baterie. Proto asi chápete, jak je dneska náročné jednu sehnat. Mám ale štěstí, protože znám někoho, kdo mi takovou baterii může prodat a to jenom za dvě láhve benzinu.

Tak to už na tomto světě chodí. Dříve se lidi mohli roztrhat pro několik pěkně pokreslených papírků s čísly a dneska zase pro dvě láhve nafty či benzinu. Čekat mě bude odpoledne na místě, kde kdysi stála hospoda Na obci. Omotal jsem si tedy šátek kolem hlavy, jako pokrývku, a vydal se na mé malé dobrodružství.

Teplota zatím mohla být něco okolo třiceti stupňů. Už začíná léto, takže počítám s tím, že kolem poledne to bude přes čtyřicet. Potřebuji se dostat na letiště, které se nachází zhruba tři hodiny pěšky od mého malého domku. Je to sice malé letiště, avšak když se bohatí dozvěděli, že to tu všude brzy vyletí do vzduchu, nechali tam všechna svá drahá auta. Některá z nich se vyloženě vypařila v záři exploze, jiná vzplanula pouze z dotýkajícíh se plamenů, spoustu z nich však zůstalo úplně nepoškozených. Málo lidí o tomhle místě ví, proto je to tam pro mě jako zlatý důl.

Nejprve je potřeba projít přes monumentální bývalé pole, které nyní tvoří již pouze suchá hlína. Je to celá věčnost, co nepršelo a upřímně jsou i dobré důvody, proč zde nikdo déšť nevítá. Půda je totiž tak vyschlá, že nedokáže vsakovat velké množství vody. Myslím, že to mohou být tak dva roky, co přišla jedna velká bouřka. Všichni zbývající lidé vyšli ven, aby konečně na svém těle pocítili chladnou a osvěžující vodu. Mnozí toho však litovali. V údolí obce, nebo toho, co z ní zbylo, se nahromadil metr vody. Ale lhal bych, kdybych neřekl, že vůbec netoužím po vlažných kapkách dopadajících na mou vyschlou kůži.

Když tak procházím po poli, vždy si zkouším představit, jak muselo vypadat. Všude mnoho odstínů zelené a nádherné jemné rostliny. Taky si představuji, co to muselo dát práce, takovéto pole udržet. Co mě potom však udivuje a štve nejvíce, je jak lidi byli hloupí. Kolik práce vynaložili na to, aby měli co jíst – přežili. Kolik úsilí do toho už od nepravěku dávali, kolik strojů vynalezli a to vše poté zahodili jen pro svůj vlastní komfort. Kdyby tak tehdy usilovali i o zdraví naší planety. Možná by nevyslali atomové bomby na velká města, možná by moji rodiče byli ještě pořád naživu. Ne, nesmím se zabývat minulostí, musím myslet na přítomnost.

Uprostřed pole se nacházel malý ostrůvek suchých stromů, které i přes absenci listí, tvořily příjemný chladný stín. Opět se mi těžce dýchalo a začal jsem kašlat, proto jsem se rozhodl, že se tam na chvíli usadím. Poslední dobou je to pořád horší. Kašlu už nějakou dobu, ale nikdy jsem tomu nevěnoval větší pozornost, až poslední dobou přichází návaly těžkého kašle v doprovodu nauzey. Když jsem se konečně vydýchal, byl čas opět vyrazit.

Při své cestě se snažím vyhýbat městům a vesnicím. Jednak si nemůžete být jistí, kde na vás co spadne a navíc když někdo zvolí takto… radikální způsob řešení globálního oteplování, lidi to naštve. A v kombinaci s těmihle nekonečnými vedry by tihle naštvaní lidi mohli chtít jídlo a vodu, co jsem si na dnešní cestu nachystal. Konečně jsem se dostal na kraj pole, teď již následuje dlouhá cesta alejí uschlých stromů. V teplém větru se suché větve pohybují ze strany na stranu a přitom vydávají až skřípavý zvuk, jakoby snad už dřevěné věže byly pouze kostry bývalých mohutných a překrásně zelených stromů.

Konečně jsem před sebou spatřil kus trávníku obklopujícího letiště. Ano, i trávník je již pouze vzpomínkou na minulý život. Celý se zbarvil do jednolité zlaté barvy rozprostírající se, kam jen oko dohlédne. V dálce jsem již viděl tyčící se hradby z ostnatého drátu. Naštěstí vím, že když půjdu vedle plotu doleva dostatečně dlouho, najdu díru v plotě a velký kráter pod ní. Chvíli tedy jdu pod přímým sluncem. Když tu to ucítím, zatočí se mi hlava a pomalu se vrávoravě sesunu k zemi. Teď ne, opakoval jsem si pořád dokola. Začal jsem kašlat, proto jsem z batohu vytáhl vodu a trochu se napil. Malinká kapka vody se mi dostala na ruku, kterou jsem flašku držel, promnul jsem si tedy rukou obličej, abych se, z přeneseného chladu z láhve na ruku a té malé kapky, alespoň trochu ochladil. Po několika minutách jsem znovu vstal a rozešel se dál. Slunce už začalo naplňovat svůj plný potenciál a horko bylo neústupné.

Konečně jsem došel až k díře v plotě a vydal se k velkému betonovému plácku s auty. Kolem sebe jsem viděl několik asfaltových cest a představoval si, jaké to bylo, když odsud létali obrovští kovoví ptáci. Nakonec jsem na horizontu spatřil fatu morgánu a věděl, že každou chvílí narazím na svůj zlatý důl. Všechna auta měla zvednutou kapotu, což jen indikuje absenci všech baterií. Z batohu jsem vytáhl tenkou hadičku, otevřel nádrž jednoho z aut více vzadu, abych měl jistotu, že bude nádrž ještě plná, a strčil ji do otvoru. Hned na to jsem vytáhl plastovou flašku. Přiložil jsem ústa k hrdlu hadice a začal jsem nasávat, dokud jsem neuviděl proud průhledné tekutiny linoucí se z auta. Rychle jsem ústa odebral a hadičku strčil do láhve. Mezitím jsem vytáhl druhou láhev a připravil si ji vedle té první. Když se první láhev naplnila, rychle jsem hadičku přendal. Když byly obě láhve naplněné, vše jsem schoval zpátky do batohu a vydal se na druhou stranu parkoviště. Nacházela se tam malá budka, kde se dalo neúprosné polední slunce v klidu přečkat. V budce se konečně můžu uvelebit, vytáhnout oběd a pití. V životě jsem nejedl starý vývar a suchý chleba radši. Když se po několika hodinách slunce opět snížilo, byl čas vyrazit.

Cesta zpátky byla mnohem příjemnější. Každý krok byl o něco chladnější a ani skřípavé stromy a suché pole nepůsobily tak smutně. Sem tam jsem tiše pokašlával, avšak další záchvat mě již nedostal. Konečně jsem na horizontu spatřil okraj naší obce. Už bylo na čase, nechtěl jsem nechat Matěje, svého kupce, dlouho čekat. Přešel jsem tedy svah posledního kopce a vydal se do vesnice nejkratší cestou k bývalé hospodě Na obci. Když jsem přicházel, viděl jsem ho už netrpělivě pohupovat se ze špiček na paty před pobořeným domem. Došel jsem až k němu. “Jdeš pozdě, příště na tebe už čekat nebudu,”

řekl Matěj mírně nahněvaným tónem. Pouze jsem mu přikývl a vytáhl z batohu dvě plné dvoulitrovky benzinu. “Tady to máš, teď tu baterii.”

Matěj vzal flašky a nejprve si mě nejistě prohlížel, následně mi k nohám položil vak s baterií uvnitř. Matěj si povzdechl:”A ten vak budu chtít zítra zpátky.”

Vzal jsem vak a už se otočil k odchodu, když tu mě Matěj zarazil:”Jsi dobrej, víš, kde získat benzín. Takové lidi potřebujem.”

řekl když si mě celého sjížděl pohledem. “Ne, díky.”

odpověděl jsem a odešel. Matěj za mnou ještě pokřikl:”Tak zase zítra… a pokud doneseš dobrý zboží, donesu ti i měkej chleba.”

Ne že bych Matěje neměl rád, je to dobrý člověk a ještě lepší obchodník, jenom nemám rád lidi obecně a nemám potřebu se stát součástí nějaké komunity. Navíc mám vše, co potřebuji, teď již dokonce i tu baterku. Byla už skoro tma, když jsem se blížil po rozpraskané asfaltové cestě směrem ke svému skromnému domku. V ten moment se přede mnou náhle vynořily dvě osoby. Byli to muži, tak možná okolo třiceti. Nerad takhle potkávám lidi na ulici. Pokud dlouho žijete sami, ještě navíc v této době, je každý kontakt s další lidskou bytostí… nepřirozený. Překonav svůj strach jsem už skoro prošel mezi nimi, když tu mi jeden z mužů přitiskl nůž k boku. “Okamžitě pusť tu baterii a nic se ti nestane.” ozvalo se z úst jednoho z mužů. Nechtěl jsem se svého malého štěstí vzdát, baterii jsem nehodlal pustit. “Neslyšels hajzle?” zvýšil hlas druhý z mužů. Cítil jsem tlak nože, který každou chvílí musel projít skrz triko a zabodnout se mi do mé nechráněné kůže. Musel jsem se vzdát. Pomalu jsem tašku položil.

V tu noc se mi špatně spalo. Už žádné sny o zeleném ráji. I když si sny nepamatuji, vím to. Cítil jsem strach a zklamání sám ze sebe. Ráno jsem se probudil s hrozivým kašlem. Když jsem se napil trochy vody a chvíli jsem počkal, záchvat přestal a já se opět mohl vydat na mou klasickou cestu k letišti. Dnes se cítím extrémně špatně. Nevím, zda-li je to včerejším devastujícím zážitkem, či tím, že se můj zdravotní stav neústupně zhoršil. Vše mi připadalo ještě mnohem víc suché a smutné než obvykle. Když jsem opět procházel alejí suchých stromů, které jakoby utichly a nyní pouze mrtvě stály na místě, opět jsem začal kašlat a sesunul se k zemi. Chvíli jsem myslel na to, co by se stalo, kdybych tady umřel. Nikdo by mě nehledal, nikoho už nemám. Všechny na kterých mi záleželo jsem ztratil. Ne, tohle není konec, nemůže být. Zvedl jsem se a opět jsem pomalejším krokem pokračoval dál.

Slunce bylo dnes obzvlášť vysoko a teplota se stále navyšovala. Když jsem se dotrmácel až k betonovému plácku, připadal jsem si jako u jedné rozpálené pánve. Opět jsem zašel až dozadu. Opět jsem začal cítit, jak se mi podlamují nohy. Rychle jsem se dotrmácel k nejbližšímu autu a opřel se bokem o přední dveře. Ztěžka jsem dýchal, celý svět okolo mě se rozmazával a zase zaostřoval, jak jsem přivíral oči.

V tu chvíli jsem to uviděl. Několik aut přede mnou se nacházelo auto s nezvedlou kapotou. Možná pouze pod větrem, či tíhou samotnou spadla. Možná ji někdo jenom přivřel poté, co si vzal, co potřeboval. Naděje však umírá poslední a stále jsem věřil, že by tam baterie mohla být. Ta myšlenka mi dodala sílu, zvednul jsem se a dokulhal až k ní. V momentě, kdy jsem měl již položené ruce na kapotě, jsem zavřel oči. V duchu jsem si z celého svého srdce přál, aby tam ta baterie byla. Nabral jsem odvahu a zvedl kapotu. Zachvátila mě vlna agónie, radosti. Nemalou část mých smíšených pocitů tvořil pocit hanby, kolikrát jsem musel kolem auta projít a nevšimnout si nezvedlé kapoty. Negativní myšlenky mě však hned opustily a byly nahrazeny zběsilým vyndáváním lahví z batohu. Konečně jsem vzal baterii a narval ji v celé své kráse do své tašky. Měl jsem vyhráno.

V té nádheře jsem zapomněl na to nejdůležitější pravidlo. Nikdy nebýt venku pod přímým sluncem, když je poledne. V té agónii jsem se totiž hned rozešel domů. Pravidlo mi bylo rychle připomenuto prostřednictvím nesnesitelného žáru slunce. Chtěl jsem zastavit, ale nemohl jsem. Došel jsem na vyschlé pole. Slunce bylo tak neúprosné, že mě v chůzi donutilo vyndat si z boční kapsy batohu láhev s vodou a decentně si pokropit šátek na hlavě. Stále jsem pokračoval v chůzi.

Najednou se mi zamotala hlava a spadl jsem na zem. Začal jsem s rukou před pusou kašlat. Neustále jsem se snažil nadechnout, avšak nešlo to. Kašel byl neúprosný. Když konečně přestal a já si odložil ruku z úst, všiml jsem si, že se na ruce nachází mnoho malých kapek krve. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Jen pár set metrů před sebou jsem zahlédl ten malý ostrůvek suchých stromů. Opět jsem sebral všechny své síly a kulhavým krokem se potácel směrem k mé jediné záchraně. Pomalu jsem se dostával blíž a blíž, až jsem na tváři ucítil první stopy měkkého stínu. Svalil jsem se na zem a doplazil se k nejbližšímu stínu kmene. Neuvěřitelné návaly horka střídal hrozivý kašel, sem tam jsem kašlal i krev. Když jste na hranici života a smrti, až v tu chvíli začnete opravdu přemýšlet nad svým životem a životem jiných. Začali se mi vybavovat obličeje mých kamarádů a přísahal bych, že jsem si ve svých myšlenkách začal vybavovat i obličej matky a otce. Kéž by neshodili atomovku na Ostravu, kéž by lidé byli lepší. Pak už jsem pouze počítal minuty a doufal, že večer brzy nadejde.

Když již bylo slunce dostatečně nízko, skoro zapadalo, rozhodl jsem se vypít zbytek vody, co mi zbyl a vydat se na cestu. Nohy jsem měl slabé a několikrát jsem si myslel, že se k zemi sesunu znovu, avšak stále jsem vrávoravým krokem pokračoval kupředu. Už jsem nemyslel na smrt, na lidi ani na mou zlost vůči nim. Myslel jsem pouze na to, jak konečně budu mít tu šanci to vidět ten zelený ráj. Konečně se na horizontu objevil okraj naší vesnice. Skoro za tmy jsem přicházel po rozpraskané asfaltové cestě domů. Všude se ozývaly zvuky cikád a horko už dávno pominulo. Finálně jsem se dostal až k hlavním dveřím domu a vpadl do něj, jak do náruče. Došel jsem až do obýváku, ve kterém jsem mě čekala již kompletně připravená promítačka se všemi kabely a jinými udělátky. Vše by mělo fungovat, stačí to jen zapojit.

S kabelem v ruce jsem začal kašlat. Byl jsem zničený. Na ruce jsem už měl více než jen pár kapek krve. Cítil jsem, jak se se mnou celý svět točí. Než jsem však upadl na zem, stihl jsem na poslední chvíli zapojit kabely. Ozval se zvuk klapajícího motoru. Na bílé stěně naproti monitoru se objevilo několik zvětšených škrábanců a nesymetrických tvarů. Brzy se na stěně však začaly objevovat první formované tvary, které se stávaly pořád barevnějšími. V němém úžasu jsem kašlal krev, když jsem uviděl nádherné zelené stromy. Ach to listí, jako bych jeho texturu, každou jeho část, cítil na svých prstech. Kamera se otočila a mohl jsem tak spatřit nádherný zelený trávník, který jakoby získal život, jako bych si do něj mohl lehnout. Ach ano, cítil jsem jej pod sebou, jako by tvořil samotný koberec obýváku. Ruce jsem měl od kašle zakrvavené, když jsem viděl nekončící nekontrolovaně rostoucí řady zelených stromů, jejichž listy se tetelily v chladném vánku, který jako bych cítil na svém obličeji. Nemusel jsem mít ani otevřené oči. Ležel jsem v trávě a koukal okolo sebe na tu živou nádheru. Za doprovodného zpěvu ptáků a zpívajícího větru, obklopen všemožnými stromy, keři a na dotek různých rostlin, jsem byl konečně v zeleném ráji.