Creativní Psaní

Byl pátek odpoledne.
“Jestli nás ta úča nepustí dřív, nestihneme ani ten poslední bus!” stěžovatel si někdo.
Mžoural jsem rozespalýma očima do světla místnosti.
“Taky se bojím, nechci jít teď přes les,” odpověděl kdosi.
Rozpoznal jsem, že to byla dívka. Pomalu se probouzím. Rozhlížím se. Jsem ve třídě. Rozhovor těch dvou mezitím pokračuje:
“Pche! Já se nebojím! Znám ten les jako své vlastní boty!” odpovídá mladík, jenž se od dívky věkem neliší o více než dva roky.
Nyní jsem již úplně vzhůru. Vstanu a prohlížím si ho. Vím, že on o mně zatím neví. Je vysoký a jeho ledabyle rozcuchané, světle hnědé kadeře, které mu spadají do kaštanových očí dělají jeho vizuál svým způsobem atraktivní. Dívka s krátkými, tmavými vlasy, se na něj zlehka pousmála a zamrkala na něj svýma nebesky modrýma očima:
“Vždyť já vím.”
V ten moment jsem ucítil bolest. Bylo to, jako by mi někdo vrazil nůž do břicha.

“Ahoj v pondělí ve škole!” rozloučili se s dalšími spolužáky, kteří buď šli na autobusovou zastávku k majáku nebo s těmi, kteří měli domluvený odvoz z parkoviště.
Ještě než stačil kdokoli promluvit nešlo mi nepovšimnout si náhlého přívalu energie.
“To tím lesem půjdeme úplně sami!?” naléhala dívka.
“Neboj se, třeba to nakonec bude ještě lepší,” chlácholil ji chlapec: “Uděláme si romantickou procházku, co říkáš?”
Dívka nejdřív přemýšlela, jestli by nebylo lepší zavolat rodičům, aby ji tu vyzvedli autem, nakonec se jí však nechtělo čekat na místě a tak se tedy přinutila přistoupit na plán svého přítele.
“No tak dobře, jak myslíš,” odpověděla mu nakonec.
A po těch slovech jsme se všichni tři vydali nejkratší cestou k lesu.

Už jsme ušli několik stovek metrů lesem. Obloha je nyní zatažená závěsem mraků a studená mlha se line podél země. Dívka se každých pár metrů ohlíží. Ví o mě. Nemá však možnost mě zahlédnout.

Rostu. Cítím jak rostu a zvětšuji se. Je to velmi příjemný a uspokojující pocit. Chci víc, víc! Nesmím to ale uspěchat jako minule. Nesmím o ní přijít. Teď už ne. Teď se musím soustředit. No tak, soustreď se!

Hotovo. Teď už jen počkat a vše sledovat. Ano. Slečna se otáčí, aby se ohlédla. Její přítel právě přišlápl suché větvičky. Cukne sebou a rychle se podívá jeho směrem. Sbírám její energii. Na stromě za ní se vyplaší právě probuzený sýček. Možná byl už vzhůru, nebo ho snad vzbudila svým jekotem, zašustění jeho peří jí však vyděsí ještě více.
Chlapec už to nevydrží a rozběhne se pryč. Nevidí, že dívka za ním ze strachu omdlívá a padá na zem, možná i přeslechl žuchnutí jak dopadla do špinavého bláta. To se lidem stává, když se bojí. Už jen vyděšený k smrti utíká pryč, dál a dál lesem. Teď ho nezajímá kde je jeho společnice, nebo fakt, že mu z kapsy vypadl mobilní telefon. Teď se chce jen co nejrychleji dostat pryč odsud. Pryč ode mě.

Není to vtipné? Snaží se mi utéct. Proč? Nemůže. Nejde to. Jediný způsob jak se ode mě osvobodit je smrt. Nevím, co je horší, jestli žít celý život se mnou, nebo přijmout smrt. To už si musíte, vy lidé, rozmyslet sami.

Dívka se probouzí. Au! Šíleně ji bolí hlava. Bodejť by taky ne, spadla přímo na kořen stromu. Počkat! Co? Kde to je? V lese? Co tu dělá? Tělem jí projede mráz. Ucítí, jak se do ní zakousla zima. Je dezorientovaná a zmatená. Hledá svůj telefon. Sakra! Nemůže ho najít. Snaží se vzpomenout si, jak se sem vůbec dostala a kde mohla nechat svůj mobil. Ohledně zjevení se uprostřed noci v lese si nic nevybavuje, ale vzpomněla si, jak v televizním seriálu agentka našla svůj telefon pomocí Siri. Hej Siri! Zavolala tedy dívka po vzoru její seriálové hrdinky. Siri jí odpověděla. Sláva! Zaradovala se. Ono to opravdu funguje! Zapni svítilnu! Nakázala jí. Siri uposlechla a za chvilku se telefon rozzářil. Dívka se s lehkými obtížemi dobelhala k telefonu a zvedla ho ze země. Již na první pohled poznala, že to není její telefon. V tuto chvíli si s tím však nedělala hlavu a podívala se na čas. Bílý nápis hlásil jasně 03:27 sobota 12. prosince. Hned na to zapla funkci tísňové volání a vytočila 112. Z reproduktoru se ale neozvala mladá žena ochotná pomoci každému v nouzi, nýbrž jen opětovné zapínání. No jasně není tady signál. Posadila se zpět do ledového, špinavého mechu. Nejdříve si toho nevšimla, až teď si ale uvědomila, že se po celém těle třese.

Melancholicky jsem se pro sebe zasmál. Odvedl jsem svou práci dobře. Od začátku až do konce. Oběma dvěma jsem přivodil zážitek, na který nezapomenou. On si bude vyčítat, že jí nepomohl když mohl a ona? Ona si bude muset tento zážitek zopakovat až si bude chtít vzpomenout, co se to v pátek po škole vlastně stalo. Oba však budou žít už napořád se mnou. A budou mě živit svou energií. Ó, já jsem se Vám nepředstavil? Lidé mi říkají různě, mé pravé jméno je ale Strach.