Sedim, sedim mlcky a pred nehotovou prezentaci nedokazu odpoutat svuj pohled od zeme, ci zdi, kdekoli, kde se divam dolu – na projev uzkosti. Nikdo neni doma. Jen ja. Samotna ja.
Ani mi to nevadi, mozna lehce, zalezi. Cely svet se kolem me topi, co se podivam z okna tak rybicky ruznorodych barev se hemzi pred mym bytem. „blub“, „blubblub“, nejde jim rozumet, ani tem hned pod mym oknem, ani tem vetsim se silnjesim hlasem. Zadnym z nich, i pres sebevetsi snahu. Par dni zpatky jsem se snazila s rybkami navazat kontakt, ale nejen ze jsme si nerozumely, ja nedokazala udrzet dech tak jak ty rybky. Ale vzdyt to neni fer, vzdyt ony jsou na tento zivot stavene.
Jednou se mi povedlo prohodit ba jen sluvko se zralokem! Ale jen jednou.
Ztracena stejne jak muj den, leham do postele, prikryvam se prerostlymi koraly a tulim se k prazdne musli. Neni nikoho na tomto svete, kdo by my rozumel, neni komu verit a tak me uspava bodani ve hrudi.
Nekdy me snad i ten kyslik omrzi.
Leave a Reply