Creativní Psaní

Život dokáže být pěkně hnusný. Obzvláště, když se vám věci nakupí a vy upadnete do nekončícího točícího se kola nekonečného stresu. Úzkost mě doprovázela už od rána, ale strachu nad mým mentálním zdravím začalo přibývat až tehdy, kdy tato úzkost přetrvávala celý den. Byl už večer. Celý svět okolo mě se utápěl v oceánově modré, dynamické tmavé mraky se rozprostíraly po obzoru a teplý vítr naznačující příchod léta a vanoucí mi do zad, mě příjemně popoháněl vpřed. Když jsem tak naplněn neutuchajícím skličováním kráčel melancholickou ulicí, uvědomil jsem si, že se okolo mě nenachází téměř žádní lidé. Oranžové světlo z pouličních lamp kontrastující s modrou oblohou se s jejich zapnutím rozprostíralo do okolí a dalo mi tak značný rozhled nad okolní městskou krajinou. Městem se rozprostíralo až podivné ticho. Po dlouhém uvažování nad celým působením večerního místa jsem si uvědomil, že ulice okolo sebe nepoznávám. Nevěnoval jsem ztrátě svého orientačního smyslu příliš velkou pozornost, ať už to bylo kvůli toho, že jsem znal směr, kterým se mám na kolej vydat, či protože jsem se stejně na pobyt v malé místnosti plné plísně v rozích a jiných nepříznivých jevů netěšil.

Vyšel jsem z pomyslného pole pouličních světel a ocitl jsem se v temných uličkách, o nichž jsem ani nevěděl, že se v relativní blízkosti mého studentského bydliště nachází. I ten teplý vítr, jakoby najednou ustal a modř postupně tmavla a stávala se úplnou tmou. Domy okolo mě působily taktéž až zvláštně temně. Okna zela prázdnotou a výlohy obchodů taky ztratily veškerý život. Když už jsem si začal říkat, že bych se měl možná otočit, vrátit se zpátky a bezpečně si prodloužit cestu, vynořil se v dáli přede mnou oranžovožlutý formovaný pruh světla. Přidal jsem do kroku, neb jsem tušil, že by to mohla být cesta do známých ulic. S přiblížením jsem však nabýval domnění, že se jedná spíše o jakýsi vstup do neurčitého podniku. S neustálým přibližováním se mé uši zaznamenaly zdmi tlumenou jazzovou hudbu. S každým krokem se mi před očima začal objevovat nový nástroj. Nejprve šla slyšet pouze neidentifikovatelná změť zvuků, později se formovaly jednotlivé nástroje. Jako první se dal nekompromisně rozeznat čistý zvuk kovového saxofonu, jehož tóny byly nepřirozeně uklidňující, až jakoby mě uváděly do jakéhosi melodického tranzu. Když jsem tak přicházel blíž a blíž, začal jsem rozeznávat jednotlivé klapky klavíru. Zatímco nízké noty klidně a pomalu duněly a dodávaly pravé ruce a ostatním nástrojům pomyslnou atmosféru, pravá ruka usměrňovala melodii a dávala tak prostor právě saxofonu vyniknout a znít. A když jsem zaslechl něžně dopadající paličky na činely, přistihl  jsem se, jak po tmavých dřevěných schodech vcházím do vyčuhujícího sklepa domu, odkud právě tento pruh světla vycházel.

Přes deformované sklo nebylo možné spatřit dění uvnitř, avšak sem tam si člověk mohl všimnout podivného pohybu připomínajícího chůzi. Věděl jsem, že bych se neměl takto po večerech toulat a věnovat svůj čas raději studiu, ale ta hudba působila natolik uklidňujícím dojmem, že jsem prostě nemohl odolat a musel jsem sejít až k velikým dřevěným dveřím. Z malého okýnka umístěného zhruba ve výšce mého obličeje vycházelo ono žlutooranžové světlo, které nyní dopadalo na moji oddechující tvář. Pomalu jsem se dotkl kovové kliky ve tvaru neperfektní koule, otočil s ní a otevřel dveře do nočního světa. Okamžitě jsem byl vnořen do teplých barev a hudba nyní již nebyla tlumená, nýbrž ostrá, i když zároveň tak měkká, ale hlavně čistá a tak nádherná. Po levé straně se nacházelo několik stolů s židlemi potaženými červenou látkou, jež vedly až k vyvýšenému kusu podlahy, na němž se nacházel klavír i s celou kapelou. Přede mnou se pak rozprostíralo dalších několik stolů, přičemž nalevo od nich se nacházel bar, jehož pult byl pokryt zlatými vzory. Podnik působil klidným dojmem, ani typický nestíhající personál, který vždy nešikovně ve spěchu klopýtá od stolu ke stolu, zde nebyl k spatření. Ba právě naopak. Přes relaxační atmosféru celého místa jsem si nemohl nevšimnout té prázdnoty, toho, že se, přes živou kapelu a draze vypadající nábytek, v baru téměř nikdo nenacházel. Chvíli jsem z neurčitého důvodu stál a pozoroval pult, jako bych očekával, že někdo každou chvílí vyjde ze dveří naproti a podívá se, zda-li se u stolu neobjevil nějaký nový host. Nikdo nepřicházel.

Když jsem tak očima přejížděl po místnostech sem a tam, konečně jsem si všimnul ženy ve středních letech, jak sama sedí u levého stolu nejblíže kapele. Hlavu měla otočenou směrem k mužovi obsluhujícímu saxofon, na stole měla položenou sklenici s vínem a z linoucího se kouře šlo usoudit, že pomalu pokuřovala cigaretu. Paralyzován hudbou a dojmem celého místa mi ani nedošlo, že již situaci musím pozorovat pěkně dlouho, jelikož si mě žena všimla a než jsem se stačil přistihnout, jak hloupě stojím před vchodovými dveřmi a zírám do prázdna, pokynula mi rukou, abych se k ní šel posadit. Komfort mě nenechal přemýšlet, převzal kontrolu nad mýma nohama a donutil mě rozejít se přímo k neznámé ženě. Stále hlasitější hudba mi dávala najevo, že jsem se nenávratně přibližoval. V momentě, kdy jsem se nacházel až u stolu, pohybem ruky mi opět naznačila, tentokrát abych se posadil. Usazený úhel pohledu mi dal konečně možnost ženu si pořádně prohlédnout. Dívala se na mě velkýma zelenohnědýma očima a kudrnaté blonďaté vlasy ji spadaly po lopatky. Její oblečení ladilo s tmavě červeným potahem židlí její ruka svírající dlouhou cigaretu byla hubená. Chvíli mě probodávala pohledem. Zničehonic mě do nosu praštila souhra aromatického parfému a kouře z cigaret.

Několik minut, ba i hodin, nedokáži s jistotou říct, jak dlouho, jsme následně poslouchali poklidnou hudbu. Žena stále kouřila cigaretu a sem tam kousek upila ze svého bílého vína. Zajímavé mi přišlo, že ať bylo mé přesvědčení o tom, že kapela již hrála několikátou skladbu jakkoliv velké, žena stále kouřila jednu cigaretu a její víno, jakoby se ve sklenici pořád drželo na polovině. Najednou se ke mně žena mírně naklonila, uhasila cigaretu v popelníku a usmála se. Její ruka se pomalu přiblížila k té mojí. Když se naše ruce střetly, ucítil jsem ten neskutečný chlad, jakýmž její ruka disponovala. Žena pomalu vstala, vstal jsem i já. Táhla mě pomalu za relaxujících zvuků hudebních nástrojů směrem za pult ke dveřím, z nichž jsem za celý můj pobyt na tomto místě neviděl vyjít jediného člena personálu. Když jsme však již byli pouhých pár kroků od dveří, zachvátila mě vlna reality. Začala mi docházet dříve ignorovaná podivnost tohoto místa a nabýval jsem dojmu, že se nenacházím v normálním večerním podniku a co hůře, začal se mi do týlu hlavy zarývat pocit, že to, co drží mou ruku, není člověk. V agónii lidskosti jsem se tedy vytrhl z pevného sevření a začal jsem rychlostí, jakou jen dokáži, běžet k východu. Těžké dřevěné dveře se se zaskřípáním otevřely,  vyběhl jsem po tmavých dřevěných schodech nahoru. Ještě před kompletním odchodem jsem se však otočil, abych se ujistil, že co se stalo, nebyl pouze nějaký přelud. Ve dveřích jsem pouze viděl stát tu podivnou ženu, která mi nepřirozeně, až strojovým pohybem mávala rukou v rytmu hudby ze strany na stranu. Mohlo to být pouze hrou světel, avšak přišlo mi, že její oči netvořilo nic jiného, než temnota. Rychle jsem se tedy rozběhl neznámou ulicí dál. Když jsem vybíhal tenkou mezerou mezi domy, praštilo mě do obličeje oranžové světlo pouliční lampy. Zpoznal jsem okolí a uvědomil si, že se nacházím pouze pár kroků od studentských kolejí.

Občas přemýšlím, jestli můj noční zážitek byl reálný. Zda-li to nebyl pouze výjev mojí úzkostlivé fantazie. Jediným důkazem může být, že občas, když na mě opět dopadá nelehká váha stresu a já se znovu vracím pozdě po modře zalitých tichých ulicích, sem tam v dáli slyším uklidňující jazzovou hudbu.